Myslíme si, že naše ambice, naše uklízení nebo naše neustálá snaha pomáhat jsou „naší povahou“. Ve skutečnosti to ale může být jen naučený program, jak přežít a být přijat.

Protože se tento proces děje v podvědomí, hlavou ho hned neuchopíte. Musíte se naučit naslouchat svému tělu a pocitům. To jsou kontrolky na palubní desce, které hlásí, že žijete život někoho jiného.

Kontrolky, které signalizují, že naplňuješ cizí scénář:

Pocit selhání i při 200% výkonu: I když máš odškrtnuté všechny úkoly a sklidil jsi pochvalu, vnitřně máš pocit, že jsi „něco“ neudělal dost. Že to pořád nestačí.

Vnitřní prázdno a nulové uspokojení: Dosáhneš cíle, na kterém jsi měsíce pracoval, ale místo radosti přijde jen otupělost a otázka: „A to je všechno?“ To proto, že jsi právě nakrmil cizí sen, ne ten svůj.

Chronická vina: Cítíš se provinile, i když odpočíváš. Máš pocit, že „marníš čas“, pokud zrovna nejsi někomu užitečný/á.

Emoční vyhoření (bez zjevné příčiny): Nejsi unavený z práce, ale z té neustálé masky, kterou musíš držet, aby tě ostatní měli rádi.

Podrážděnost vůči těm, kterým se zavděčuješ: Často cítíš skrytý vztek nebo odpor k lidem, jejichž představy naplňuješ. Je to tvá duše, která volá po svobodě.

Pocit „neskutečnosti“: Jako bys svůj život pozoroval z dálky, jako film, ve kterém hraješ hlavní roli, ale nejsi s tou postavou spojen.

Tělesné stažení: Sevřený žaludek, ztuhlá ramena nebo mělký dech ve chvílích, kdy máš „splnit svou roli“.

Uvědomění je první krok k rozbití automatu. V momentě, kdy si řekneš: „Tuhle vinu teď necítím já, to jen můj program hlásí chybu, protože jsem se nezavděčil,“ začínáš se osvobozovat