KATEŘINA DVOŘÁKOVÁ
Můj příběh
Do roku 2010 byl můj život jasně naplánovaný.
Studium, sport, výsledky, výkon, úspěch.
Vystudovala jsem vysokou školu, měla dobrou práci, manželství, postavený dům, narodilo se dítě.
Navenek to působilo spokojeně, přesně tak, jak by mělo.
Jenže po narození syna se něco změnilo.
Poprvé jsem měla prostor se zastavit
a zjistila jsem, že jsem uvnitř hluboce nešťastná.
Podívala jsem se na svůj vztah s manželem a zjistila,
že se už ani nepodíváme do očí.
Netrávíme spolu čas.
Žijeme vedle sebe jako dva cizí lidé.
Všechno vypadalo dokonale — dům, rodina, jistoty.
Ale uvnitř to byla jen zlatá klec.
Rozhodla jsem se, že takhle už žít nechci.
Rozhodla jsem se být šťastná.
A život mě v tom rozhodnutí hned podpořil.
Do mého života přišel druhý manžel.
Náš vztah, byl od začátku jiný.
Rozuměli jsme si v mnoha oblastech života, podporovali se v osobním rozvoji
a vědomě pracovali na našem vztahu, aby byl naplňující nejen navenek,
ale i uvnitř.
Tento vztah mi pomáhá objevovat části sebe, které dosud nebyly rozkryté ani přijaté..
Pracovně mě však čekalo další kolo
aniž bych to tušila.
Podnikání. Tlak. Výkon. Úspěch.
Navenek opět všechno vypadalo skvěle
úspěšná firma, naplňující vztah, rodina, dům, cestování.
Ale uvnitř byl pořád stejný pocit:
není tam prostor pro mě.
Bránila jsem se být opravdu sama sebou.
V práci, v tom, co tvořím i co přináším.
Byla jsem v rozporu mezi tím, kým bych měla být
a tím, kým doopravdy jsem.
Toužila jsem po tom být nic.
Stejně jako se cítím mezi koňmi .
být uprostřed stáda, které mě bere přesně takovou, jaká jsem.
Nic po mně nechtějí, nic jim nemusím dokazovat.
Cítí mě a přijímají mě v každém okamžiku.
Nemusím nic. A přesto jsem součástí.
.
Tento pocit jsem začala postupně přenášet i do svého života mimo svět koní.
Pomocí různých terapeutických technik, práce s tělem a hluboké sebereflexe
jsem se učila znovu nacházet stejný klid i ve světě lidí —
ve vztazích, v podnikání, v každodennosti.
Tuto cestu jsem prošla několikrát.
A pokaždé jsem se vracela o něco blíž k sobě.
Můj úspěch nezmizel.
Zůstalo všechno, co jsem vybudovala —
ale zmizel tlak.
Tlak na výkon, na dokazování, na hodnotu měřenou podle vnějšího světa.
Zůstala vnitřní síla.
Klid, ticho a přijetí.
Prostor, kde jsem opravdu já.
A právě tenhle prostor dnes otevírám i pro ostatní.
Aby mohli znovu cítit sami sebe.
